finis coronat opus
konec korunuje dílo

V nadpisu výše často opakované klišé s nádechem určitého patosu je v případě předkládání souboru fotografických prací autorů Jana Vávry a Filipa Štojdla vybrané veřejnosti formou knihy zcela namístě: hledíme na umění podřízené účelu připomínky konečnosti a pomíjivosti naší existence na tomto světě. 

Více či méně krásné až ohromující plastiky (s označením či bez) zdobící malé kopečky půdy vymezují prostor pro uložení našich již bezduchých schránek. Zároveň definují zvláštní paralelní svět, kolem kterého chodíme po špičkách a na který rozpačitě pohlížíme z povzdálí. Hrobové prostředí nás přitahuje a zároveň se ho bojíme, máme z něho respekt...

Vnímáme panoptikum soch plaček, padlých andělů, postav spících věčný spánek, zašlých oválných portrétů a povislých ratolestí. Vše porostlé pnoucí se vegetací, kontury změkčelé vrstvami mechu, povrch zmatnělý šedou až šedočernou barvou. Vše střeží mnohonásobný přihlížející útrpný Kristus, světci a anonymní jedinci v různých provedeních expresivní nehybnosti. Doléhající zvuk agresivity venkovního světa je utlumen.

Kniha nesleduje účel mapovat díla význačných tvůrců z oblasti funerálního umění. Přestože Olšanské hřbitovy jsou pojmem daleko přesahující hranice hlavního města - mají svou historii, své oceňované kvality  a potřebu ochrany - kolekce předkládaných snímků sleduje především předání výsledků snah subjektivních pohledů vnímavých jedinců na estetiku symboliky dané konečnosti společnosti živých - odchodu do jinobytí (či totálního nebytí?).

Cyklus sugestivních obrázků atmosféry klidu, ticha, proroctví metafyzické neměnnosti a stálosti není historickým exkurzem do historie pohřbívání u nás. Není připomínáno jméno umělce - autora té či oné sochy, není složen hold uloženým ostatkům vybraným osobnostem. Obecně je předkládáno vidění stavu plné skrytých emocí, je nastíněno možné přijetí dekadentní krásy ve zlu prostřednictvím umělecké fotografie.

Pro někoho může být naopak obsah této knihy omšelý, může jednotlivé snímky zpochybňovat ve smyslu spekulativního útoku na vjem banální romantiky. Stávající svět však svým vývojem ukazuje známky vývojového zmatku, úpadku hodnot a ztráty víry v cokoliv pozitivního. Nabízí se tedy úvaha, zda není čas oprášit otázky, proč nás cosi nutí zastavovat se u zapomenutých pomníků, náhrobků poškozených lidskou rukou nebo jenom pozměněných přírodou spojenou s působením času? Viděno touto optikou se příšeří proslulého hřbitova dostává do jiné polohy vnímání. Hřbitovní ticho se může přeměnit v neadresný dialog    a estetika zmaru ztvárněná hmotností posvátného místa nám dává šanci k obohacení o nevídané umělecké dojmy.

Mgr. Jan Kotalík, ved. oddělení, hist. fotografie a kulturních dějin / Prácheňské muzeum